Hospodská etuda aneb Já U zlatého tygra

Už si nevzpomenu, kdy jsem byla v hospodě naposledy, ale když jsem v ČR tak je to skoro povinnost, tudíž návrh, že se sejdeme „U tygra“ jsem nijak nerozporovala.  U Zlatého tygra mě políbila pisatelská múza...  

Byla jsem si jistá, že tam vydržím maximálně patnáct minut, protože si pamatuji, že tam byla vždy mlha hustá tak, že by se dala krájet a kyslíkovou masku ještě nemám, tak jsem si nedávala moc velkou naději na přežití.

Sraz jsme tam měli ve tři a já tam byla tak o deset minut více, nějací lidé už tam postávali a říkali, ať si stoupnu do fronty. Já myslela, že si dělají legraci a šla jsem se projít abych utratila čas do otvíračky. Dvě minut před třetí tam už byla skoro mačkanice a já pochopila, že s tou frontou to mysleli smrtelně vážně a že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí a u tygra si nesedne:-). Tak jsem si tu frontu aspoň vyfotila. Ale vstupovat do hospody, kde sedával sám pan Hrabal, je pietním potěšením a štamgasti si podávají ruce s číšníky, já na to zírám jako z jara, je to jako ceremonie před nějakým hracím zápasem, každý usedne podle zasedacího pořádku na svou židli a  až se všichni usadí, z té nablýskané, zlatavě měděné pípy se začíná točit ta chmelová pochutina, pro kterou tady všichni tak rádi chodí. Ale není to jen pivem, ale neobyčejně grandiózní atmosférou a nefalšovanou typicky českou hospodou, která by měla mít již nějaký Unesco metál.

Když jsme vstupovali, tak všechny neznalé místních poměrů překvapilo, že na všech stolech je reservé. Samozřejmě i mne:-) Sedla jsem si dobře hned u stolu zleva (pohled od výčepního), protože začínají roznášet pivo proti směru hodinových ručiček, zleva je od srdce, takže je to pěkný rituál, srdeční a ... Požádala jsem jídelní lístek a hleděla do něj, kromě Coca Coly, sifonu a turka žádné jiné nealko nevedou. Marně jsem se bránila, že nepiju, prostě už přede mnou jedno s bělostně sametovou pěnou stálo. Postavila jsem ho na tácek volnou židlí před sebou a trpělivě čekala na zpozdilce.

Objednala jsem si jídlo a sifon. „Jeden sifon“ zahlásil číšník hlasitě přes celou hospodu, která rázem zmlkla a otočila se na toho exota, co tady v Hospodě s velkým H chce pít sifon. A já se ani nezarděla, jsem fakt dobrá, je mi to jedno, co si o mně kdo myslí, až na to, že jsem si na něj musela počkat minimálně půl hodiny, abych dostala za vyučenou, že tady nemám co pohledávat. Dala jsem se do řeči s lidmi okolo, Američanka s Argentincem pivo vyžahli skoro na ex a složitě si vybírali z jídelníčku. Moje společnost dorazila s drobným zpožděním v počtu dva. A ještě se ušklíbala, že žádnou kozu pít nebude místo toho, aby byla vděčná, že už má vrchovatý krýgl na stole. Za dobrotu na žebrotu:-).

Trvalo mi drahnou dobu, než jsem se začala orientovat v místně příslušné konverzaci nad pivním mokem. Tady jen drobná vsuvka, že tam v Himalájích, kde se zdržuji, se alkohol prodává výhradně ve specializovaných obchodech a nikde ho v restauraci nenajdete a opilého člověka jsem už neviděla nejméně sto roků, tož jsem se tady opravdu necítila jako ryba ve vodě, i když bych měla, protože jako mladá, jsem si v podobných putykách odseděla svoje. Ale s buddhovým klidem jsem se s tím náležitě srovnala.

Sice nechápu, proč se u piva řeší, jestli se říká punčocháče nebo štrample a proč ten kluk s holkou mluvící anglicky sedí v čepicích, ale pánům intelektuálům toto téma vydrželo nejméně na dvě piva a dobírali si ty dva, kteří jdou večer na Rusalku a mají místa uprostřed řady budou muset odbíhat několikrát za představení na toaletu s ohledem na počet piv, které zde vypili. Když jsem se rozhlédla po hospodě, tak bylo vidět, že každého ty hospodské řeči baví a já opět pochopila, proč jsem se tohoto života tak bezostyšně a ráda vzdala. Číšník se mě za celou dobu už nezeptal, zda chci něco k pití.

Ne, že bych se nebavila, to zase ne. Konečně někdo rozumný pochopil, proč neslyším na jméno Saša, když mám tak zvučné jméno Alexandra a vyprávěl příběh Františka (ten co odešel na Rusalku), že když ho na základce učitelé  vyvolávali jménem Franto, Fando atd. tak dělal, že neslyší, ale měl tak prímovní mámu, že když si jí zavolali na kobereček, tak jim zcela otevřeně vysvětlila, že se jmenuje František a že ho mají oslovovat správným jménem. A tak si ten malý kluk vzbudil respekt od celého učitelského sboru. Kdyby tam ještě byl, tak bych mu smekla poklonu. Já se do dneška neustále a dokolečka musím obhajovat, proč mi nemají říkat Sašo, když mi bylo vybráno jméno Alexandra.

Vyslechla jsem si historické vzpomínky na „tour de tvargle“ a nevím jestli pochvalu nebo impertinentní poznámku, že „píšu stejně, jako on zpívá“ (a to prý letos byli jako skupina nominovaní na Anděla).

Ale hodně jsem se zasmála, hlavně při tom, jak analyzovali, proč mi mamka říká jeptiška a jestli se to píše s p nebo b. Tak nevím, asi další impertinentně vtipná narážka, kterou jsem nepobrala.

Pak jim málem vypadly oči z důlku do  mého talíře a neopomněli to komentovat „Ty žereš maso?“ Já se domnívala, že „human beings“ jí, ale asi je to místní něžná hantýrka, jak se mluví v knajpách se slečnama v českých luzích a hájích. To, že výrazy jako ty vole a další vulgární výblitky se objevují v každé větě, nonšalantně pominu.

Nevím, co už bylo „Hifi“, ale toto slovo jsem slyšela poprvé v životě. Každopádně obsada sama pochopila, že jsem mimozemšťanka a že když si dají ještě další škopky, tak že mi začnou rašit tykadla. Tomu jsem se od srdce zasmála.

Moje dětinsky naivní dotazy, proč tady všichni vysedávají a pijí a něco užitečného nedělají či netvoří a marní své drahocenné životní časy byly zdůvodněny, že v té naší republice to jinak nejde, že se pije, aby člověk nevnímal, co se tady děje. „Aha“, pípla jsem zjihle a nějak to nechápala. Vždyť tím, že se pije, se to vlastně jen podporuje, ne? Marže z alkoholu končí ve státní kase, že? Ale vedla se témata vskutku intelektuální, jaká práva by měli mít koncesionáři a od zelené planety jsme se dostali k modré a tak podobně. Ještě jsme diskutovali na téma ašrámy a proč ty schopné mozky, které odjíždějí do zahraničí se zpět málokdy vrátí. A otcové od dětí najednou byli zjihlí a smutní.

Vlastně jsem byla moc ráda, že jsem tam nakonec v této společnosti strávila odpoledne a když jsem se o tu osobnostní polemiku podělila s pány, tak jeden z nich bravurně konstatoval: „Přesvědčení o úspěchu své cesty prohlubuji jedině tehdy, když konfrontuji tu svou s cestami druhých.“

Nezapře se, že pánové jsou umělci, poetové:-). Jsem ráda, za jejich moudra.

Samozřejmě na závěr nechyběly vtíravé dotazy, jestli jsem „jako fakt sama“, když se tak holedbám tím svým webem SAMA NA CESTÁCH a jestli mám umělé kozy nebo jen dobrou podprdu? Holt pivní seance už nejsou pro mě, možná zase až v příštím životě;-).

A k vám pánové, s kterými jsem seděla u jednoho stolu si neodpustím přidrzlou poznámku, že kdybyste si tyto hospodské dýchánky 17x odpustili, tak máte letenku na Bali!!! (Z útraty za tři lidi se mi totiž protočily panenky...:-)

PS. Tak jo, mí drazí čtenáři a čtenářky, nezatajím vám to... Nakonec jsem vypila tři piva, abych teda nebyla něco extra, a aby se pánové ješitně zaradovali, že jeptišku ukecali:-))). U Tygra se totiž nic jiného pít nedá či nesmí...

Všem vám, co čtete tyto řádky jsem připíjela virtuálně na zdraví!