Reflexe Sametové revoluce
Jeden moment na cestách mám ještě velmi živě zarytý ve své paměti. Přesně v den návratu zpět do Kathmandu jsme měli v pokoji puštěnou televizi a zprávy na CNN začínaly ukázkami z Prahy ze 17. listopadu 1989. Ukazovaly surové násilí státní policie vůči odvážnému davu lidí, jenž brojil za demokracii a postavil se jí čelem. Bylo to právě dvacet let od osudného dne, který nám všem přihrál do karet svobodu pohybu i slova.
Seděla jsem na posteli neschopna slova a slzy jako hrachy kapaly na mou hruď jako kapky vděčnosti i štěstí za to, že se něco takového v historii našeho státu i mém životě odehrálo a přivedlo nás na cestu demokratické obrody a vymanilo náš národ ze zakletí uzavřených hranic s limitovanými možnostmi okleštěných příležitostí. Z historických záběrů typických pro naši zemičku jsem měla husí kůži až k patám.
Zalykala jsem se dojetím a v duchu děkovala všem, kteří tenkrát na tom náměstí stáli včetně těch, jež se posléze připojili, aby pro všechny Čechoslováky vybojovali vlastní statečností nekonečné možnosti svobodného zřízení. Vždyť nebýt jejich odvahy a nechuti participovat na nenáviděném režimu a socialisticky systematickém vymývání mozků, tak bych tady teď v Nepálu neseděla. Neměla bych cestovní pas, ani ponětí o šancích, kterým se říká „SVĚT". Byla jsem jako zkoprnělá, když jsem si uvědomila, čeho jsem se dožila a čeho jsem byla očitou svědkyní... Přihlížela jsem na vlastní oči obrodě národa, zlomu systému. Sametová revoluce znamenala vysvobození a požehnání pro všechny, jejichž duše potřebovala roztáhnout křídla a vyletět do neznáma dlouho utajovaného kapitalistického západu.
Tenkrát v nepálském hotelovém pokoji pocit vděčnosti a pokory byl palčivě sladký a procítěný až do morku kostí a vědomí, že kdyby se óda na svobodu neodehrála a nezpívala u toho paní Kubišová a pan Havel nevystrkovat svou viktorku na obdiv západu, byla bych teď asi u Balatonu a nebo nejdále v Polsku. Nevím, jak dostatečně poděkovat všem těm, kteří tenkrát měnili dějiny ve prospěch příštích generací!!! Děkuji!
Vybavuje se mi zcela zřetelně okamžik dvacet sedm let nazpět, jak jsem v jedenácti letech v kulichu celá rozjařená stála na náměstí v Ostravě s maminkou za ruku, na klopě bundy červenomodrobílou trikolóru, hleděla na pana Havla jako na svatý obrázek řečnícího z balkónu na Náměstí lidových milicí, drkotala zubama a hrozně jsem to prožívala....
Zpívala jsem hrdě československou hymnu a modlitbu pro Martu a dospělácky jsem se tvářila, že naprosto vím, co obnáší tolik vytoužená změna. Asi se ve mne poprvé vzňal ten bojovný oheň za svobodu a spravedlnost, jenž je mému já vlastní a vnitřně permanentně přítomný. Nevím, podvědomě jsem asi cítila, co to pro mne a náš národ znamená.
„Jednou budem dál”, zpívali jsme jednohlasně barytonem a každá molekula našeho těla tomu věřila. Ano, jsme dál. Poměrně dále, než jsme si všichni dohromady dokázali představit... Hranice v podstatě neexistují, pracovní trh je téměř volný, vše je dostupné, otevřené a záleží jen na nás, jak s tím vším naložíme a s jakým přístupem se ztotožníme.
Reflexe Sametové revoluce je nasnadě. Vděčnost a hrdost za to, že umíme několik světových jazyků, že nemusíme stát ve frontě na cokoli ani žebrat vízové doložky jsou v dnešní době už opomíjené. Už si to ani neuvědomujeme, vše nám přijde naprosto samozřejmé a přitom, kdyby se 17. listopad nezapsal do dějin, měli bychom stejnou životní úroveň jako na Kubě. Ale my si žijeme jako v bavlnce a nemusíme žít ve strachu, když něco řekneme nebo se projevíme.
Euforii vystřídala nyní notorická melancholie, panická nelibost a jízlivé rozpaky z toho, co se u nás v „demokratickém státě” dennodenně děje. Máme sice vše, nač si vzpomeneme, ale naše představy a ideály byly asi diametrálně odlišné od toho, co z povzdálí sledujeme. Každý si uzmul kousek štěstí, pro které jsme zvonili klíčemi na náměstí, ale blahobyt radosti a smysluplného žití v luxusu hojnosti není přímo úměrný spokojenosti duševní a asi každého druhého netěší všudypřítomné neřesti... Kéž se to v dohledné době radikálně zlepší:-))).
A přestože mě osudová vlna vyvrhla do dálav, stejně mou rodnou zemi miluji a jsem neskonale vděčná za to, kde jsem vyrostla a má národnost je česká. A i přes to, že už uběhlo hodně vody od průlomových okamžiků a republikových milníků, stále jsou slova „sametově listopadové hymny” aktuální:„Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, ty ať pominou, ať už pominou…."
Já dneska v pražským ulicích budu! Opět agitovat za svobodu v pravém smyslu slova, nápravu a důstojnost suverénního státu!!!
Alexandra Kropp
České tradice Velikonoc jsou ve světě nepochopitelné
Velikonoční svátky, jako tradiční oslava jara, jsou vždy tak trochu pomstou pro ženy. Vždy, když na to přijde a já v cizině vyprávím, jak se svátky „zmrtvýchvstání Ježíše Krista” u nás slaví, všichni nechápavě kroutí hlavami.
Alexandra Kropp
Hospodská etuda aneb Já U zlatého tygra
Už si nevzpomenu, kdy jsem byla v hospodě naposledy, ale když jsem v ČR tak je to skoro povinnost, tudíž návrh, že se sejdeme „U tygra“ jsem nijak nerozporovala. U Zlatého tygra mě políbila pisatelská múza...
Alexandra Kropp
Barvy podzimu přebila paní zima
Martin na bílém koni letos skutečně přijel, i když o den dříve, ale vyzdobil mi úžasně ranní rozjímání.
Alexandra Kropp
Česká země je pestrobarevně malebná a podzimně voňavá…
Ta podzimní nádhera, jež se míhá za okny je daleko výživnější a nesrovnatelně obohacující než to, co nám nabízejí obrazovky mobilů nebo počítačů... Miluji jízdy vlakem a surrealisticky zbarvenou, šťavnatou pestrobarevnou krajinu.
Alexandra Kropp
Dalajlámova ruka v mé dlani aneb splněná přání na počkání
Tibetský budhismus jsem studovala přes rok v přímo v kolébce indické Dharamsaly, kde sídlí Jeho Svatost Dalajláma, který tam založil instituci „Library of Tibetan Works and Archives”.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Lesy chce předat mnichům bez soutěže. Smlouvu nachystal starosta předem
Premium Mohlo to být jedno z rozhodnutí, jakých města jako osmitisícové Milevsko udělají ročně stovky....
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
VIDEA TÝDNE: Potvrzený trest pro Feriho, živořící děti a Kobajašiho veleskok
Soud v Praze tento týden potvrdil exposlanci Dominiku Ferimu tříletý trest za znásilnění. Strážníci...
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 353x
Světoběžnice, inspirátorka, spisovatelka - průvodkyně do neznáma, která se vydala do světa uchopit své životní poslání a převést ho v každodenní realitu sdílení i altruistické pomoci. Pohodlí domova vyměnila s radostí za nejistotu dobrodružství při cestování a už několik let se věnuje dobrovolnické činnosti ve světě a pomáhá těm, kteří to potřebují.
Její aspirací je sdílení vlastního osobního příběhu:„Cesta životem snovým a smysluplným, okořeněná inspirací a motivací pro druhé k žití plnohodnotných dní” prostřednictvím osobní stránky SAMA NA CESTÁCH (www.samanacestach.cz).
SDÍLENÍ JE PÉČE, PÉČE JE LÁSKA A LÁSKA JE NADE VŠE