Barvy podzimu přebila paní zima

Martin na bílém koni letos skutečně přijel, i když o den dříve, ale vyzdobil mi úžasně ranní rozjímání.

Je tma. Mrknu na obrazovku telefonu 5:25. Stávám časně sama od sebe. Bez budíku. Vykouknu z okna. Oněmím, všude kolem bílá pokrývka, úžasem se málem nehýbám. Ale to přece nepromeškám, prolétne mi hlavou.

Hupky šupky z noční košilky, rolák, legíny, svetr, ponožky, šálu a kulicha. Ještě péřovku a letím z baráku. 

Šahám si na tu peřovou nádheru a nezdá se mi to, zebe přesně jako zimní nadílka. Je to k neuvěření, před týdnem hlásili, že napadne sníh a já si neskutečně přála, aby se mi poštěstilo vidět sníh opět na vlastní oči a pocítit na vlastní kůži. Dívala jsem se do diáře a když jsem viděla, že má Martin jmeniny tento pátek, tak jsem si žalostně přála, aby na tom bílém koni skutečně přijel. A on to dodržel, sekl se sice o den, ale to nevadí. Překvapení je to bizarní, začátek listopadu a ono toto. Paní zima si skutečně pospíšila.

Sníh je pro mne něco obdobného jako pro drogově závislé kokain. Rozjitří mé smysly, pohladí mou duši a je naprosto čistý a u mě vyvolává extázi. Srdeční jitření i emocionální orgasmy. Proto k mému životu nepotřebuji žádné drogy, protože příroda a její kouzla mi vše dokonale vynahradí a smysly náležitě rozpustí do absolutisticky šťastné nálady.

A navíc vločky tak něžně šustí, když přistávají na šusťáku peřové bundy a rozpouští se na obličeji. Jsem jako malá holka a nejraději bych se hned koulovala, ale nikde nikdo, všichni ještě spí. Tak si vystačím sama, fotím a protože vás mám ráda, tak vám vymodeluju okamžitě srdce, abyste měli srdečný den a těšili se z něj:-).

Právě kolem mě prochází nějaká slečna a diva se na mě jako na blázna. Spěchá nevrle do práce a mé nadšení nesdílí. No co, práce blogerek je jako každá jiná, vyplatí se přivstat, aby se ta něžná zimní nadílka nerozpustila… Co bych pro vás neudělala:-).

Je to nádhera, nepopsatelná a já opět cítím, že neuvěřitelný vnitřní klid v sobě se rovná této přepychově bílé pokrývce, jež se leskne v pouličním osvětlení a je stejně pomíjivá a křehká jako naše nitra. Uchovat si tohle magické štěstí je disciplinovaně náročné, ale poštěstí se.

Ani se mi nechce zpátky do bytu, ale je důležité se okamžitě nasdílet toto ranní překvapení.

Snídat při světle svíčky a k tomu koukat z okna na tu bílou nádheru máloco vynahradí. Přijde mi, že v takových kouzelných momentech se jde jen maximálně radovat ze života, nic jiného mi prostě nezbývá….

Hurá!!!

Kéž to máte stejně?????

Krásný den Vám všem

Alexka (Sněhová nadšenka)