Pomoc je sdílení, sdílení je péče a péče je láska (1. část)

Před několika měsíci mě blogerka Ivana (Nomad is Beautiful) požádala, jestli bych ji napsala krátký příběh, kdy jsem na Cestách někomu pomohla. Složila jsem hlavu do dlaní, propánajána jakou situaci mám popsat...

Vždyť už od mých turisticko-cestovatelských prvopočátků jsem vozila do Egypta či Afriky prupisky, omalovánky, bonbóny a sponečky do vlasů. Dávání bylo od začátku součástí mého putování po zeměkouli.

Pamatuji si, že na Bali jsem kupovala suvenýry pro přátele jen proto, abych udělala tržbu prodejcům obrážející bělostné pláže s velkým rancem na zádech, jejichž jediným záměrem bylo vše prodat a vydělat si pár centů. Tento rituál jsem pak aplikovala skoro všude, na Kubě, v Thajsku, Mexiku, Turecku i jižní Americe. Roztomilé, typické místní věcičky jsem nepotřebovala, ale v nákupu bylo vstřícné gesto, dát alespoň malou obživu pro celou rodinu na jeden den. 

Proto ve všech suvenýrech, co jsem někomu z exotických destinací přivezla, je zároveň i zrnko charitativního účelu, dobrotivosti a laskavosti. Udělala jsem radost hned několika lidem zároveň - prodávajícímu a jeho blízkým závislých na příjmech z interaktivního prodeje, mé rodině i kamarádům, kteří vždy velice ocenili, že jim vezu něco z převeliké dáli a nakonec i sobě, že jsem vybírala unikátní dárečky pro mé milované. Taková dávka štěstí pro mnoho lidí se ukrývá v nicotné koupi věci:-).

Následně jsem potuplovala dobrotu tím, že jsem nabalila celý kufr pro mne nepotřebnýma věcma, které jsem pak postupně rozdávala. Obdarovávat sušenkami, ovocem i oblečením v Mozambiku se stalo neopakovatelným dobrodružstvím doprovázeným jásotem dětí i dospělých. Vyspělé dívky ještě nikdy v životě neviděly podprsenku, a když jsem jim ukázala, že se do toho jako dává jablíčko, tak se smály a padaly k zemi. Má garderóba jim očividně slušela. Akorát člověk má neustále pocit, že nedal dost, když je vidí spát bezprizorní v chýši z větví pod stromem uprostřed vyprahlé pustiny u cesty. A darovat tučný obnos pro místní školu v Jihoafrické republice, aby mohli nakoupit učebnice a psací potřeby, byla naprostá samozřejmost.

Všimla jsem si, že děti si strkají nerozbalené bonbóny do pusy, koušou do obalu od čokolády a tak jim vždy, když ji něco dávám, hezky přichystám. Rozbalit cukrkandly, lízátka i čokoládu z obalu je nutnost, protože některé děti v odlehlých místech světa nic takového před tím neviděly a dávají si zabalené poklady i s igelitem do pusy, ale ten přece nechutná dobře, pokazí i tu nejsladší laskominu. Názorně jim musíte ukázat, že je to jenom obal a oni z něj musí vybalit poklad, co tak strašně lahodně chutná.

Na Srí Lance v Jaffně, městě vybombardovaném po válečných nepokojích jsme se spolucestovatelem Kaidem nakoupili papíry, tužky, omalovánky, sušenky a další sladkosti a učili děti i dospělé anglickou abecedu na střeše rozbořeného domu v utečeneckém táboře (refuggee campu). Podívejte se na autentické video zdokumentované nefalšované nadšení při učení:-). https://www.youtube.com/watch?v=XLObqe5HJYI.

Pohostinnost Masajů v Africe a jejich tradiční phopsací show je spontánním představením a vy se na malý okamžik stanete součástí jejich životů, když s nimi v kruhu skáčete vysoko do vzduchu. Za jejich přijetí mezi sebe jsme darovali komunitě adekvátní obnos na vykopání další studně zajišťující dostatečný přísun podzemní vody pro celou vesnici.

Tyto okamžiky se zaryly hluboko do mé paměti a od té chvíle neváhám ani sekundu a vždy nabídnu pomocnou ruku.